Dalcher, Christina - Vox

Vox, jakožto slabý odvar Příběhu služebnice od Margaret Atwood nám popisuje realitu, v níž ženy denně mohou vyslovit pouze sto slov. Na začátek poměrně zajímavý námět, který dle mého autorka nedokázala pořádně popadnout za pačesy.

Naší hlavní hrdinkou je Jean (v Itálii, v níž se narodila, Gianna), kognitivní lingvistka, která se před zákonem sta slov zabývala mluvou u lidí s porušenou levou hemisférou, konkrétně poruchou Wernickeova centra. Z toho důvodu se v knize často obejvují termíny z lingvistiky a jiných přírodních věd.

Poté, co se údajně zraní bratr nynějšího prezidenta a je přitom porušeno jeho Wernickeovo centrum, Jean spolu s dalšími dřívějšími kolegy je povolána, aby přispěla k vytvoření séra, které pomůže k navrácení řeči prezidentova bratra. Během toho však zjišťujeme, že se možná bratr prezidenta vůbec nezranil a možná prezidentovi vůbec nejde o sérum, které navrátí řeč, ale o něco jiného.

Abych řekla pravdu, zřejmě jsem od knihy měla velká očekávání, a proto se mi nakonec ani tak moc nelíbila. Doufala jsem, že to bude dokonce něco lepšího než byl Příběh služebnice, přece jenom ten nápad je velice slibný. Nakonec jsem skončila s více negativy než s pozitivy z této knihy.

Zpočátku, co mě nejvíce iritovalo, byla hlavní hrdinka, která mi již od počátku četby přišla hrozně otravná, takový malý uplakánek, který si na všechno neustále jen stěžuje a brečí, že se nic nemění, ačkoliv on sám nic nedělá. Části, kde se zaobírala svou prací a popisovala, čeho chtěla dosáhnout a čemu se specificky věnovala mi přišli zažívnější než její popisy toho, co doma dělá (vlastně nedělá). Celkově všechny postavy, včetně Jean, mi přišly velice ploché, bez jakési špetky promyšlení jejich osobností či minulosti. Bylo by skvělé se o některé z postav dozvědět něco víc kromě toho, že Patrick je většinou ten posránek, co nikdy nic neudělá a Steven neustále pije mlíko. Uvítala bych například větší záběr na Soniu, malou holčičku s krásným "náramkem", která se již do společnosti se zákonem sta slov narodila. Jaké to pro ni muselo být, když jí byl náramek sundán a ona náhle mohla mluvit sta slov denně, dokonce tisíce, jak zjišťujeme později v příběhu.

Dalším mínusem pro mě byl celkový popis světa, v němž se nacházíme. Prakticky o něm tolik nevíme, pouze zjišťujeme, že na všechny politické pozice se dostali muži a ženy zabíraly funkce matek v domácnostech, případně pracovaly jako levná síla (většinou ženy, které byly proti režimu) a dostaly počítadla slov. Jak vypadá například nakupování v sámošce? V jakém roce života dívka dostane počítadlo? Jak se dá dítě vychovávat bez řeči? Jak se vůbec stalo, že ženy najednou dostaly počítadla? Čekala jsem alespoň nějaký popis okolí a vysvětlení určitých skutečností.

Vím, že konec bych z důvodu spoilerů neměla tolik zmiňovat, pouze řeknu, že na mě byl příliš rychlý a nesmyslný. 

Jediné pozitivum, které bych knize dala je náhled na mužské pohlaví. Kniha nevnímá všechny muže jako určité padouchy, kteří svět svrhli do ďábelské jámy a dokonce až do posledních stran netušíme, kdo je na čí straně.

Řekla bych, že tato kniha měla obrovský potenciál, skvělou propagaci a k tomu hezkou vizáž (ano, ano, hledíme na vzhled), ale nedosáhla očekávání. Což je nesmírná škoda. Za mě na Goodreads získala dvě a půl hvězdičky.

Chromý, Adam - Mimo provoz

Seznamte se se Sylvií Ostrčilovou, čerstvě nezaměstnanou ženou, která mně v několika věcech připomíná mou babičku. Možná je to také tím, že jsem si ji podobně jako mou babičku představovala - avšak mé babičce za pár let bude osmdesát, zatímco Sylvii ještě chvíli potrvá, než se dostane do důchodu.

Pojďme si Ostrčilovou alespoň trochu charakterizovat - už jen proto, že je to hlavní hrdinka. Měli jste na základní škole profesorku, která byla chladná, trochu odměřená a vždy si držela svůj styl a postup? Tak přesně taková je naše Sylva! Tedy alespoň v první půlce příběhu. Samozřejmě že Sylvie není žádná profesorka, ale po celou dobu čtení jsem o ní v tomto duchu přemýšlela.

Řekla bych, že primárním účelem této knihy bylo ukázat, že každý z nás se v našem životě může dostat do takového stereotypu, že si to ani nemusí uvědomovat. Jsme poté tak zvyklý dělat určité činnosti v jistém pořadí, že nám může přijít zvláštní, že bychom to tak dělat neměli.
Sylviin stereotyp je každodenní stávání do práce, příprava pro výstup před kamerou a potom samotné dění v televizi. Jednoho dne však Sylvie zjistí, že bude vyhozena, a to naruší její život tak, že jí dělá problémy dostat se "zpět" do normálního běhu života.

Jelikož jsem četla první knihu Adama Chromého, a to Rekviem za Pluto, jsem už se stylem autora obeznámena (navíc kniha se mi moc líbila, takže 100 % doporučuji!). Jeho styl se mi vážně líbí, navozuje u mně pocit, že jsem přítomna v příběhu a nejsem pouhým pozorovatelem děje.

Z mého pohledu je kniha téměř výborná. Klidně bych dala knize všech pět hvězdiček, ale prostě nemohu. U beletrie, která popisuje každodenní život se stává, že se prostě najde úsek knihy, který je nudný, nezáživný a musíte se přes něj prostě pročíst, abyste se dostali k těm zajímavějším částem (na to mohu říct, že výjimkou je kniha Eleanor se má vážně skvěle - tu doporučuji všude - protože zde jsem se nenudila ani jednu chvíli). Samozřejmě, že to může být můj pocit, je možné, že Adam se postupně bude zlepšovat a poté mi to ani nepřijde, protože se prakticky jedná o jeho styl psaní (ať už to zní jakkoliv divně). ALE protože je to můj pocit a je to něco, co mi na knize vadí, vidím to tak, že je lepší dát 4 hvězdičky z pěti a mít možnost se nadále rozvíjet, než dát hvězdiček 5 a myslet si, že jsem napsala perfektní knihu.

Osobně bych doporučila tuto knihu všem, kteří mají rádi lehčí, oddechovou literaturu, při níž není nutnost natolik přemýšlet, sledovat různé úhly pohledů a orientovat se v několika dějových linkách.
Ráda bych poděkovala Adamovi, který mně a bratrovi svou knihu zaslal pro recenzi a těšíme se případně na další knihu, kterou si budeme moci z tvého pera přečíst! 

Aciman, André - Dej mi své jméno

Můžeme říct, že se jedná o filozofickou knihu (především v porovnání první poloviny a druhé poloviny), která je vyprávěna z pohledu našeho hlavního hrdiny, cca 15-18letého Elia. Vzpomíná pomocí retrospektivy na léto, kdy do B. (místa jsou označována pouze iniciálou) přijíždí na studijní pobyt Oliver, 24letý mladík. 

V knize je děj částečně upozaděn a spíše se zaměřujeme na monology a myšlenky hlavního hrdiny a zkoumáme tak jeho nitro. Autor skvěle vystihl myšlenky, které se honí v hlavách náctiletých:

Str. 45: Taky jsem chtěl, abych umřel, takže kdybych na něj náhodou nemohl přestat myslet a trápil se tím, kdy ho příště zase uvidím, jeho smrt by moje utrpení ukončila.

Str. 46 Potom mi došlo, že bych namísto něj mohl zabít sebe, nebo se aspoň dostatečně ošklivě poranit a nějak mu dát najevo, proč jsem to udělal.

Líbil se mi styl, kterým je kniha psána, ale v některých fázích (např. dlouhé Eliovi monology) jsem se cítila, že je omílána dokola jedna a ta samá věc. 

Občas jsem si říkala, jestli je vážně myšleno to, co je v textu napsáno, viz:

Str. 169: "Nesplachuj," řekl jsem mu, "chci se podívat."

Ok, ok. Tato věta byla moc i na mě, ale musím říct, že ostatní části nebyly natolik vulgární, nakolik jsem čekala, že budou, z nejrůznějších recenzí - ať už na Goodreads nebo Instagramu.  

Abych to shrnula a nerozepisovala se tolik nad knihou o cca 240 stranách, která byla sice zajímavá (z toho pohledu, že se popisuje nitro jednoho nactiletého mladíka, který objevuje své první opravdové lásky), ale z mého pohledu bych raději sledovala děj (tj. Oliverův pobyt, psaní jeho knihy, láska mezi Oliverem a Eliem) - velká část byla totiž věnována pouze Eliovým myšlenkám. 

Doporučila bych tuto knihu lidem, kteří ještě neviděli film (ano, film se mi oproti knize líbil více) a chtějí si tedy knihu přečíst před filmem, a těm, kteří uprostřednostňují knihy s upozaděným dějem.